Zebra

Zebra je označení pro jeden ze tří podrodů kopytníků z rodu Equus, jejichž srst je charakteristicky bílo-černě pruhovaná („zebrovaná“). Tito zástupci skupiny koňovitých lichokopytníků žijí obvykle v rodinných skupinách, které jsou tvořeny jedním hřebcem, doprovázeným klisnami a mláďaty. Zebra se dožívá 30 až 40 roků.

Stavba těla

Stavbou těla se zebry podobají primitivním druhům koní. Mají kratší nohy a větší hlavu, a nejsou tak dobrými sprintery jako ušlechtilá plemena domácích koní. Mohou běžet rychlostí až 55 km/h a jsou vytrvalejšími běžci než kůň.

Rozdělení zeber

Mezi zebrami jsou velké individuální rozdíly, popisuje se mnoho poddruhů a místních variet, proto i počet popsaných druhů prošel revizí. Tradičně se popisovaly čtyři druhy: zebra stepní (E. burchellii), zebra horská (E. zebra), zebra Grévyho (E. grevyi) a zebra kvaga (E. quagga). Zebra kvaga byla vyhubena, v roce 1883 uhynul poslední jedinec. V poslední době se ale ukazuje, že zebra kvaga byla pouze poddruhem zebry stepní. Protože zebra kvaga byla popsána dříve, podle pravidla priority se tedy zebra stepní správně jmenuje Equus quagga, vyhynulá zebra kvaga je pak poddruhem E. quagga quagga.

Zebra Chapmanova má mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě pruhy tmavohnědé. Tím se liší od ostatních čtyř poddruhů zeber .

Výskyt

Žijí pouze v stepi nebo v horských biotopech střední a jižní Afriky.

Rozmnožování

Po úspěšném páření nastává březost, která trvá celý rok. Mládě se rodí jedno, pokud se narodí dvojčata, obvykle nejsou životaschopná obě. Po narození mládě měří kolem 84 cm a váží průměrně 35 kg. Samice je schopna páření téměř ihned po porodu, ale stává se to jenom zřídka. V průměru mívá samice mládě jednou za 3 roky.

Jezdectví

Podobnost zebry s koněm vyvolává automaticky otázku, lze-li na ní jezdit. Obecně lze říci, že ano, ale problém je, že je mnohem obtížnější ji ochočit a vycvičit, než je tomu u koní. Případy, kdy se to podařilo, existují, ale jsou vzácné.^[1]

Zebra Grévyho

Zebra Grévyho (Equus grevyi) je největší druh zeber. Její kohoutková výška se pohybuje mezi 140 - 160 cm. Délka těla je kolem 240 - 300 cm a může dosahovat hmotnosti kolem 400 kg. Po celém těle má černohnědé až černé husté pruhování. Pouze břicho je bílé.

Zebra Grévy obývá hlavné savany, křovinaté oblasti a polopouště východní Afriky. Vyskytuje se především na území Keni, Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Pojmenována je podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem.^[1]

Zebra kvaga

Zebra kvaga (někdy také zebra kvagga, lat. Equus quagga quagga) je poddruh zebry vyhubený v 19. století. Od příbuzných zeber se lišila především zbarvením - typické pruhy měla jen na hlavě a krku, téměř bílé nohy a na trupu hnědou srst.

Zbarvení

Velmi častou otázkou týkající se tohoto poddruhu zebry je, proč měla tak neobvyklé, pro zebry netypické zbarvení. Pravděpodobně šlo o to, že tato zebra se vyskytovala v oblasti, kde nežily ani mouchy Tse-tse, ani mnoho šelem, jako jsou lvi. Proto nepotřebovala pruhy, které byli také hodně nepraktické v hnědém křoví. Proto se předpokládá, že pruhy nepotřebovala.

Původ jména

Jméno kvaga je psáno různě (kvagga, kwaga, quagga, …) podle konkrétního jazyka. Jde o přepis výrazu, jímž zebru označovali hotentotsky mluvící domorodci. Údajně napodobuje hlas zebry. Písmeno g uprostřed se má správně vyslovovat jako ch.

Příčiny vyhynutí

Ještě na počátku 19. století žila kvaga ve velikých stádech na horním toku řeky Orange v jižní Africe. Jihoafričtí Búrové a další Evropané je však začali hromadně vybíjet. Například H. Lichteinstein, který roku 1804 doprovázel s celým vojskem guvernéra po jižní Africe, zapsal do svého deníku: Dnes jich bylo složeno víc, než mohla naše početná společnost zkonzumovat. [1] Vybíjení postupovalo tak rychle, že zoologové ani nestačili zareagovat a vytvořit v zajetí chovná stáda. V roce 1878 byla zastřelena poslední kvaga ve volné přírodě. Kusy chované v různých ZOO byly většinou staré a neschopné rozmnožování, a tak poslední zvíře svého druhu pošlo 12. srpna 1883 v amsterdamské zoologické zahradě.

Jediné, co se po kvagách zachovalo do dnešních dnů, jsou tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek. Patří mezi nejvzácnější exponáty muzejí.

Vědecká klasifikace

Systematické zařazení zebry kvaga je problematické. Neví se přesně, zda šlo o druh nebo poddruh. Výzkumy z roku 2004 naznačují spíše poddruh. Pokud je zebra kvaga druh, tak platí:

• † zebra kvaga = Equus quagga Boddaert, 1785
• zebra stepní = Equus burchellii (Gray, 1824), dříve: Equus quagga.

Pokud je zebra kvaga poddruh, tak platí:

• zebra kvaga (synonymum: zebra stepní) = Equus quagga Boddaert, 1785
  • † zebra kvaga = Equus quagga quagga Boddaert, 1785
  • zebra Burchelova = Equus quagga burchelli (Gray, 1824) - uvádělo se, že také vyhynula, ale vyhunula pouze lokální populace
  • zebra Chapmannova = E. q. chapmanni Layard, 1865
  • zebra Crawshaiova = E. q. crawshayi de Winton, 1897
  • zebra Böhmova = E. q. boehmi Matschie, 1892
  • Equus quagga borensis

Dále jsou uváděny další poddruhy (dnes neuznávané?):

• • Equus quagga isabella (Ziccardi, 1958)
  • zebra zambezská = E. q. zambeziensis Pražák, 1898
  • zebra damarská = E. q. antiquorum (Smith, 1841)

Zebra stepní

Zebra stepní (Equus quagga) je velký lichokopytník z čeledi koňovitých (Equidae) rozšířený na travnatých planinách a v říce porostlých savanách ve východní,střední a jižní Africe. V současné době se jedná také o nejhojnější ze 4 žijících druhů zeber.

Synonyma

• Equus burchelli
• Equus burchellii cuninghamei
• Equus burchellii selousii
• Zebra bezhřívá
• Zebra Selousova

Popis

• Hmotnost: 220-330 kg
• Délka těla: 210-250 cm
• Výška v kohoutku: 120-140 cm
• Ocas: 43-57 cm

Tyto zebry mají velice proměnlivou kresbu, a to jak v rámci jednotlivých poddruhů, tak i mezi jednotlivci. Směrem k jihu celkového areálu jsou pruhy obvykle světlejší. Tělo má zebra stepní válcovité a nohy štíhlé; končetina prodělala vývoj, během kterého se zachoval jen třetí prst, který je silný a opatřený kopytem. Na hřebeni krku je malá vztyčená hříva. Zuby jsou přizpůsobeny k okusování a drcení potravy. Řezáky jsou žiletkovité a velké třenové zuby i stoličky mají na povrchu tvrdé lišty. Lebka zebry je protáhlá, protože se do čelistí musejí vejít velké zuby. Zebra stepní má také dlouhý krk a hlavu a dlouhé, štíhlé končetiny. Má také hlubokou hruď, středně dlouhý ocas, který je zakončený střapcem chlupů a velmi pohyblivé pysky a nozdry. Jejich oči mají oválné zorničky a jsou na stranách hlavy, což zvířeti umožňuje, že má rozhled na všechny strany. Zrak mají zebry jak ve dne, tak v noci výborný. Uši mají dlouhé a umožňují jim otáčet se při lokalizaci zvuků, aniž by zvíře muselo hnout tělem. Mimo jiné mají také vynikající ostrý sluch. Další charakteristika pro zebru stepní je ztráta hřívy ve věku 3let.

Základní zbarvení může být bílé až nažloutlé a pruhy světle hnědé až téměř černé.

Ekologie

Zebry stepní žijí ve stádech vedených jedním hřebcem a je tvořeno několika klisnami a jejich mláďaty. Počet jedinců ve stádu se pohubuje kolem 4 až 8, někdy i 15. Po dosažení dospělosti jsou jedinci obou pohlaví vyhnáni ze stáda a hledají si nové partnery. Hřebci kteří dospívají žijí v malých skupinách a snaží se získat harém, který získávají pomocí soubojů, při kterých se navzájem koušou a kopou předníma i zadníma nohama. Hřebci zebry stepní si své harémy chrání, ale nejsou tak agresivní jako ostatní druhy zeber. Dávají o sobě ale značně vědět hlasitým říháním, které jde slyšet především v noci.

Potrava

Jídelníček zeber stepních se skládá hlavně z trávy, někdy z listů nebo kůry, na které chodí zebry hlavně ráno nebo večer, kdy opouštějí své stinné úkryty.

Rozmnožování

Samice rodí po asi roční březosti pouze jedno mládě, které váží asi 30 kg. Matka ho ale přikrmuje mateřským mlékem až 16 měsíců, i když po pár dnechpřijímají už rostlinnou potravu. Pohlavní dospělosti dosahují dříve samice (1,5 - 2 roky), než samci, kteří se mohou pářit a usilovat o partnerky až ve věku 4 let.

V zajetí se mohou zebry stepní dožít až 40 let.